Za co má Bernd Posselt dostat státní vyznamenání? II
"A Evropa potřebuje silný střed. Tímto silným středem jsme my v jižním Německu a na území bývalé dunajské monarchie, která byla malou Evropou, rozvrácenou před 100 lety pařížskými smlouvami. Toto společenství oživit moderní a demokratickou formou doby a učinit ji srdcem silné Evropy, je úkolem pro bavorskou a českou politiku i v neposlední řadě i pro sudetoněmeckou národnostní skupinu jako přirozený spojovací článek... ("(Z projevu B. Posselta na 70. sjezdu sudetoněmeckého landsmanšaftu, Řezno, 8. červen 2019, pro České národní listy texty volně a kráceně přeložila Ing. arch. Nina Žečeva, Brno, 10.7.2019)
Stane se oživená dunajská monarchie a jižní Německo srdcem silné Evropy?
Bavorská a dokonce i česká politika dostala za úkol výše uvedené společenství oživit moderní a demokratickou formou, aby se mohlo stát srdcem silné Evropy. Nevíme, kde všude se o tomto poslání nejen bavorské, ale i české politiky diskutovalo a závaznou ústavní formou uložilo příslušným orgánům jako úkol k realizaci. O bavorskou politiku nám nejde. To je věc příslušných ústavních bavorských orgánů. Ptáme se jen, který z českých ústavních subjektů zformuloval tento úkol, vyhlásil jej a uložil k plnění české politice? Nic o tom bližšího nevíme.
Bohužel, můžeme říci, že o předmětném úkolu pro českou politiku jsme se my, nezasvěcenci, dozvěděli poprvé až z projevu B. Posselta. Ten výslovně uvedl, jak z výše uvedené citace vyplývá, že jde o úkol i pro českou politiku. Pokud však jeho "úkolování" zkoumáme z hlediska Ústavy ČR, pak přijdeme k závěru, zdůrazňujeme, že naše příslušné ústavní orgány se tímto úkolem nezabývaly, neprojednaly ho, ani neschválily. Tudíž vytvoření nového silného srdce Evropy, které by bylo tvořeno jižním Německem a bývalou dunajskou monarchii, se z hlediska našeho práva nemohlo a ani nemůže konat.
Jsou však i další mocné důvody. Československá republika vznikla na troskách Rakousko-Uherska, které naši předkové jako žalář národů pomáhali povalit. V r. 1918 na základě práva národů na sebeurčení jsme vytvořili Československou republiku, po třech staletí jsme tak obnovili opět svou státnost. Pařížské mírové smlouvy jsme chápaly jako upevnění naší svrchovanosti, nikoliv jako rozvrat tzv. dunajské monarchie. Náš boj za samostatný stát, za který položily svůj život, prolily svou krev statisíce českých a slovenských vlastenců, se tak naplnil. Češi, Jihoslované, Poláci se vymanili z pout rakousko–uherské monarchie. Získali samostatnost. A právě v tom viděli svou budoucnost.
Naproti tomu německé a maďarské obyvatelstvo vidělo v zániku monarchie div ne konec světa. Naši Němci, v době vzniku republiky jsme jim říkali čeští Němci, na rozdíl od nás, kteří jsme konec monarchie vítali, rozpad monarchie želeli. Ztratili svá privilegia a nadřazenost, které měly za Rakouska-Uherska. A jak je vidět z projevu B. Posselta, někteří Němci, zvláště pak ti řečení sudetští, považují zákonitý zánik zpátečnických monarchií a vznik nových republikánských států za rozvrat.
Můžeme konstatovat, že ani v pohledu na zánik monarchií z „boží milosti“ a vznik nových států na základě principu sebeurčení národů se s B. Posseltem a jeho věrnými neshodneme. Nechceme budovat nějaké nové silné srdce Evropy, jak o tom blouzní sudeti. Naopak usilujeme o zachování a upevnění svrchované České republiky v novém evropském společenství suverénních a rovnoprávných národních států.
Požadavek vytvoření nového silného srdce Evropy, složeného z jižního Německa a zemí bývalého Rakouska-Uherska je v zásadním rozporu s naší minulostí, přítomností i budoucností. Není přece možné, aby Posselt nebo někdo z landsmanů či Bavorů ukládal České republice „nové“ politické úkoly, není možné, aby takovéto vrchnostenské jednání zůstalo bez odezvy. Pokud by se naplnily sny B. Posselta a jeho spolupracovníků, ztratili bychom opět svou státnost, z České republiky by se stala jedna ze zemí nového státního útvaru. Tento návrat do minulosti zřejmě podporovala či ještě podporuje jen část naší "politické elity" a pouhý zlomek našeho lidu, který rozhodně cítí republikánky.
Ptáme se proto, zda bude vyvozena odpovědnost, a to nejen politická, vůči těm našim politikům a občanům, kteří o uvedených státoprávních "rekonstrukcí" věděli, či je dokonce ve spojení se zahraničními silami podporovali?
Bernd Posselt si za uvedené úkolování české politiky státní vyznamenání nezaslouží. Jeho zmíněná činnost, dotýkající se naší suverenity a vměšující se, někdy zvlášť hrubým způsobem, do našich vnitřních záležitostí, však vyžaduje náš rozhodný odsudek.
Dr. O. Tuleškov